Dřív, když byl ještě živ, lid divných jmen mu dával,
že rušil mezníky a mezí přiorával.
Teď mužem ohnivým a mezník na rameni
kol polí pobíhá, a pomoci mu není.
A lká: „Ó Pane náš! juž nerač pokut množit,
vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit!“
A zase pobíhá druh dávno mrtvých lidí,
a vše se křižuje a prchá, když ho vidí. –
Šel cestou vážný kmet, jak mléko byl vlas hlavy,
a zřel, jak s mezníkem muž moří se a naví.
A slyšel jeho sten: „Ó nerač trestu množit,
vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit.“
Kmet slyšel bědovat a týče bílé týmě
Děl: „Kde jsi naložil, slož neblahé své břímě.“
A mžikem ohnivci spad’ kámen s beder v skoku,
jen přízrak hasnoucí děl po kmetově boku:
„Nač sto jsem čekal let, ty’s proslovil to maně!“
A v nic se rozpadl po stařečkově straně. –