U Dušníku blízko lesa stojí Pičín, ves,
prostřed návsi starý javor těžkou hlavu vznes’,
kmene jeho silné větve hojná zdobí klesť...
O javoru takovouhle zaslechl jsem zvěsť:
Tam, kde strom, dřív statek stával; sedlák bohatec
dnem i nocí ustavičně více toužil přec:
že dal peklu hříšnou duši, zjevno bylo všem,
slétalť ďábel k sedlákovi žhavým plivníkem.
Jmění rostlo: samé zlato snášel sedlák z niv;
jedné noci uhlíř z lesa zlý však spatřil div:
satana zřel ze hřebene statku, ó ký děs!
na plamenných křídlech v mraky sedláka si nes’.
Ráno sprahlé bylo místo, kde stál dům a stáj,
nic nezbylo, ani mrvy, leda divná báj:
v půlnoci prý o Jakubě slyšet děsný šum,
a kde javor z půdy roste, plamenný je dům.
Než však kohout zakokrhá, znikne strašný zjev,
na nebi jen oblak divný rudne jako krev:
to je mračno, v kterém ďábel sedláka si vlék’,
já však myslím, že to zory červánek.