Magnáši na sněmu
doptávku zrobili,
jak by lid maďarský
asi okrásili.
Dobré prý by bylo,
aby ze vší síly
Slovákovo tělo
se svým vyměnili.
Dobré prý by bylo,
aby podle práva
pěkné tělo měla
ta maďarská hlava.
Ale řekli druzí:
„Aj, co z toho máte,
ohyzdnouli hlavu
k pěknu tělu dáte?
Tím se málo zjedná! –
neb jak hlava taká
bude zas pokládán
každý za strapáka.
Chcete-li se trochu
světu ligotati,
musíte, co krásné,
s krásným ponechati.
A my k tomu máme
návrh dokonalý:
líp bychom Slovákům
vlastní jazyk dali.
Kdož uvidí jazyk,
když ho lebka tlumí?
bez toho mu krom nás
nikdo nerozumí.
Kdož uvidí chabosť,
když ji skryje krása?“
A vstříc také řeči
celý sněm už jásá.
Co usnesli, robí,
do všech končin běží,
zpěvné slovačině
sladký jazyk řeží.
Pozor, páni zlatí,
v oné práci kleté,
ať se při řezání
v prsa nebodnete!
Pozor s těmi noži,
ať nemáte hoře,
neb i člověčenstva
přelévá se moře.
To, co dneska tůní,
zejtra v chlum se vzchopí,
a co vrchem bylo,
do tůně se klopí.
Jestli při řezání
západ stáhne brvy,
pak řezaný jazyk
utopí vás v krvi.