Odpros.

Jakub s Jírou tuhé měli spory; zbitý Jakub nesen do komory: „To ti, Jíro, nechať mne to zdrtí, neodpustím do nejdelší smrti!“

Jíra vzal, co pro dva bylo syny, nedbal pláče, prchl do ciziny přes daleké země, siné vody k nebetyčným horám: do svobody!

Bloudí, bloudí noha jeho klatá, kam se šine, slyší: Ubil’s bratra – nechať sám je, nechať prostřed lidí, všude krev, jak z hlavy stéká, vidí.

Plašil stíny duše ustrašené, křížem krážem ňader strach ho žene, a když zmarnil všecko všudy z lupu, sám se prodal v námořnickou tlupu. –

Ale Jakub nepodlehl ráně; dlouhým časem scelily se skráně, dlouhou prací vrátilo se zboží: pracovité ruce Pánbůh množí.

Poledne kdys ve vsi odzvonilo, odpočíval v poli, vedro bylo, lehl pod strom, mozolitou dlaní přikryl jizvy rozbolených skrání.

Sotva spánek přikradnul se k oku, viděl koho’s po svém státi boku, vpadlé oči měl, jak z vápna tváře: bratr je to, v šatech marináře!

Kloní hlavu Jíra, níže k pasu stéká voda s prosivělých vlasů, v mrtvé tváři nevýslovná muka, zhaslý zor... jen níž se týčí ruka.

Jak list břízy, když se bouře množí, chví se Jakub, volá: „Rány boží! co – co žádáš? rci!“ Však beze zvuku, bledý Jíra podává mu ruku.

Procit’ Jakub: Hrozno! Rukou mává, – přízrak nebledne a neustává. „Nuž, co žádáš? mluv!“ – Však darmo káže, stín je něm, jen podává mu páže.

Jakub zděšen: ňadro hrůza zdouvá – „Smíru chceš-li?“ ptá se – strne – couvá – zjev kýv’ hlavou, brat učinil v sledu... Jírův ruky stisk byl jako z ledu.

Náhle s věže zavzněl hlahol jedné... zjev se tratí, usmívá se, bledne, hlavu kloní; níž a níže k pasu voda stéká z prosivělých vlasů. –

Divná zvěst! Však brzo přišla nová: Bratr se ti vracel do domova, kryl-tě jedno přání v ňader víru: odprosit a ruku dáti k smíru.

Marné bylo však to jeho přání: při korábu zhynul rozkotání, marna pomoc v bouře chvíli bědné, znikl v moři právě za poledne.