Umdlena jsi, vlasti drahá,
jako poutník, nebem kletý,
jehož noha skrvácená
prochodila křížem světy.
Sníš snad o té dalné cestě,
příkré cestě stálé slávy,
sníš snad o té trpké době,
v které’s klesla do bezpráví?
Sníš jen – odpočívej sobě,
jako bouř, když odpočívá,
nežli všecky děsné rány,
v blesku všemu světu zpívá.