Skip to content
1835–1923

Odnesené hnízdo.

Adolf Heyduk

Stál u hnízda jsem líbezného rána, jež v šipkovém se ukrývalo keři; hle, malá miska v trojvětvici dána, a z ní pět mláďat prořídlého peří

ven zobáčky své žluté povznášelo; já dlaně tiskl na vrásčité čelo a duší nazpět v život jsem se nes’: keř chvěl se, šuměl les.

Seď podál jsem, zrak neodtrhnuv s hnízda, a sledoval, jak přicházeli staří, jak matka krmí mláď a otec hvízdá, snad radostí, že holátkům se daří,

že hovoří a křídly touží vzletu a drobná pýř, pyl žlutavého květu, než včera dvojnásob že husta dnes: keř chvěl se, šuměl les.

V snech dál jsem šel, přál zdaru tomu rodu, leč v nebi mračné oblaky se vzduly, hrad za hradem z nich vstával na východu a rosť a rosť a zabral nebes půli,

a než jsem došel cestou svého cíle, zveď s perutí se dračí v hrozné síle nezdolně rozzuřený bouře běs: keř chvěl se, stenal les.

Kraj zatměl se a pln byl černých stínů, a vichor skučel směs divokých zpěvů a k poskoku zval družku Meluzínu, jež lkala v skalách z lítosti i hněvu,

že Jih, ten jinoch s řečí mile snivou, zhrď láskou duše její náruživou a slunným křídlem prchal do nebes: keř chvěl se, stenal les.

Ba divoký to tanec byl a děsný, že stará niva zmítala se strachem; byl výsměch rouhavý to ve tvář Vesny, a květ i list, vše poházeno prachem,

chvěl objatých se nestvůr pod nohami; nad býků tlum hůř jejich řvaly tlamy, a kam se nesly, rostl stesk a děs: keř chvěl se, stenal les.

Když umdlely, když divé stichly hody a nebe obléklo se v řízu sinou, zpět kráčel jsem. V rmut změnily se vody, a smutek rozpjal peruť nad krajinou,

a každý keř i stonek květů každý mřel nebo strádal z hrozné vichru vraždy, a nad skrčeným mlýnem hučel jez: keř chvěl se, šuměl les.

S dum plnou hlavou pospíchal jsem k místu, kde hnízdo viděl jsem, jat v snivém duchu, však běda! Rukou zuřivého chvistu v dál odneseno bylo v zloby ruchu,

a písklata, jež na hnízdě se chvěla, msta kruté bouře z keře vyházela. „Ó matko,“ teskně zaúpěli, „kde’s?“ Keř chvěl se, stenal les.

Ach, přišla pozdě! Hrůzou seveříku již oči dítek skrylo bělmo smrti, keř oblétali staří v teskném křiku a hledali své hnízdo v keře drti

a probouzeli mrtvé dítky k žití – leč slep byl zrak, tluk srdce přestal zníti, jen z ňader rodičů zněl žalů směs. Keř chvěl se, šuměl les.

Už marno vše; vzléť otec na vrch sněti a k nebes slunci zvedaje své tváře, pěl lítostivě pro ztracené děti a klam mu vyčítal a chabost záře

i zradu krutší všech, co kdy jí bylo, že bábsky uteklo a že se skrylo, a slzou krvavou byl každý hles. Keř chvěl se, šuměl les.

A pěl a lkal: „Proč v prořídlém radš sadu neb v ověnčeném nízkým hlohem chlomku, proč třeba v stínu víc a více v chladu, tam při útulném myslivcově domku,

v zdar dětem kolébky jsem nebudoval? proč k hrudi té jsem nedůvěru choval, již nadšeně mi rozvil vonný bez?“ Keř chvěl se, šuměl les.

„Zde mám-li žít a slétat na klín nivy, kde rukou ukrutnou a hrůzou hnaný snů palác mých strh’ vichor závistivý a skvost mých ňader rozmeť na vše strany?

mám denně zírat, jak v tom růžném klestí mé srdce umřelo a zpěvné štěstí? pryč, pryč!“ a v trní vzlétl na skal tes. – Keř chvěl se, šuměl les.

Něm poslouchal jsem žal ten úpěnlivý a dumal jsem, co písní zašlo tady, v jichž slunné záři zkvétaly by nivy a mladé háje zvučely i sady!

Co harmonických sedmikrás a zvonků zde strženo je se snů zlatých stonků, jichž hlahol město blažil by i ves! Keř chvěl se, šuměl les.

To tam! Jíž z bouří proletnutých hatí a z rozdrcených korun mrtvých stromů ptač bouří ubitá se nenavrátí. A zarmoucený otec zhyne k tomu!

Jen z jeho srdce záchvěvů a vzdechů druh vínek písní svije jiným v těchu, by znali jarní jeho žal a ples. Keř chvěl se, šuměl les. –

„Zda člověk s ptákem stejni nejsou všude?“ děl k sobě jsem, „co vysnil v dobu jasnou vše opláče, jen chladný hrob mu zbude a vzpomínky, jež denně více hasnou,

až znikne vše, i řídká slza žalu, jak chudobka skal v ňadrech za úpalu a na písečné cestě nízký vřes!“... Keř chvěl se, stenal les.

Tak dumal jsem, a vůkol na vše kraje zář červánková kladla roušku zlatou, já cítil jsem, jak v oku žal mi taje a vzpomínek jak číši vrchovatou

má duše roznícená na dno prázní, a volal jsem: „Ó žití snové srázní, proč s výše vaší v žalů tůň jsem kles’! Keř chvěl se, šuměl les! –

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Odnesené hnízdo. · Adolf Heyduk · Poetry Cove