Noc snivou na srdci měl les
a hvězd bohatý květ –
já v hlavě dum i záhad směs
a v ňadrech stesk, jenž v srdce kles’,
šel z denních potulek jsem zpět.
Byl umdlen jsem jak rudý list,
jímž v podzim pláče strom,
když pavouk počal síť v něm příst –
tu jemný vyrušil mě svist
a ptačí sten ve svistu tom.
Šum křídel nad hlavou jsem slech’,
a dole stín se mih’,
já bezvolně jsem z hloubky vzdech’;
to ptáků podzimní byl spěch
do jihu končin jasnějších.
Jak někdo by ho plašil v dál,
spěl chvatně s ptákem pták;
snad váben světlem, jehož ždál,
či vichrem, jenž ho z cesty svál,
polítne přímo na maják.
Svou hlavu roztříští tu snad
a klesne v příboj vln,
jež přivalí se odevšad;
zda vyletěl, by zklamán pad’,
že touhy po světle byl pln? –
Či jiní jsme než ptáků rod?
I našich křídel tep
na různých světel tíhne svod,
kde záhad příboj duní spod,
a smělou tříštíme si leb.
Leč Ikarem kdo touží být
a letmo k slunci plout,
ten, nechať hromy počnou bít,
ni nad mořem se nesmí chvít
ni bát se ohněm zahynout! –
Po pravdě touhou nezkrotnou
nám vzlétati je všem,
ať blesků ohněm, mraků tmou!
Zda poznáme kdy duší svou,
proč přišli jsme, kam jdem?