Stál před chatou a hleděl do daleka
jak někdo, z dálky přítele jenž čeká;
syn ze žni z Moravy dnes měl se vrátit,
a on byl chor, dech počal se mu krátit,
a stará hlava klesala vždy níže –
let téměř sto, toť krutší všech je tíže.
Zrak vyhaslý zjev synův marně hledá,
snad teď jde on – ne, pouze mlha šedá
blíž kráčí z hor a v postavy se sráží
hlav osmahlých i ramenou a paží,
a mezi nimi postať syna bosou
on vidět mní, jak plece chýlí s kosou.
Chce houknout naň, leč těžce vzduchu lapá –
a kývá zas a chví se, co as chápá
tím okem mdlým; to jiná postať zcela:
dva důlky vidí spod holého čela
dvě škeřící se kostlivcovy dásně
a místo šatu rubášové řásně.
A zděsil se, to jiný přišel kdosi,
jenž k jiné žatvě přibrousil hrot kosy;
to přišla smrt, jež po světě se honí
a setne ho, – syn přijde teprv po ní –
i vzdychl kmet a zastenal: Ach, hochu,
žnec jiný tenkrát předhonil tě trochu!