Obroční.

Veselý byl masopust; po jídle i víně pan obroční nad jiné má se k punčovině.

Pan obroční popíjí, až mu tváře rudnou, rád by jakous zaplašil upomínku trudnou.

Popil... Vozka s obročním v korbu zasedli si... Bílá cesta, padlý sníh, v nebi mraky visí.

Všechno mlhou zastřeno, chumelí se, sněží, vítr vzlyká, sténá les, půlnoc krajem leží. –

Jeli hustou roklinou, jeli kolem mlází, kde spí spánek poslední bědní samovrazi.

Zachvěl se pan obroční, snad že jen tak maní; mračno s hlasem člověka tíhlo poblíž saní:

„Počkej, pane obroční, rok a den je právě, co jsem život za tvůj čin vzal si na šatlavě.

Věru, pane, dobře víš, proč a jak se dálo – na sýpkách že hojných dřív zrna bylo málo.

Věru, pane, dobře víš, zapomněl’s však hravě; z čeho já byl obviněn, prohýřil jsi právě.

Spěchám se ti ohlásit – viz, ty černé mraky plny jsou, jak pytle zrn... nes, dřív nosil’s taky!“ –

Na novo mrak šíří se, ruce má i boky, z mlhovitých hrstí svých těžké vrže vloky.

Pan obroční vyděšen v koutek hlavu skládá: „Probůh, vozko, do korby samé zrní padá!“

„Věru, pane, led a sníh zrovna jako zrna, v obličej-li udeří, rudá zbude skvrna.“

„Zrna jsou, což nevidíš? Tady z toho mlází, oběšený před rokem šafář sem je hází!“

„Ach ten spí – Bůh milostiv buď mu za vše viny, celá ves dnes dobře ví, zlodějem že jiný!“

„Mlč a koně poháněj! Tvář i hruď mi planou, každý vloček padá v tvář zrn ohnivých ranou.

Cválej, cválej, zahynem, v hlavu mi to buší!...“ „Neujedeš!“ – slyší zas – „aspoň ne svou duší!“

Zděšen křikl obroční: „Běda, stále hází!“... K zámku vozka dorazil z jedlového mlází.

Nechce z korby obroční – divě vyjí psové – – vrátný nese mrtvého k pani obročňové.

Když mu kožich rozpjali, žasne vozka trna, na podlahu padala žita těžká zrna.

Obročního obličej rudé skvrny nese... paní vzkřikla zděšeně, čeleď křižuje se!