Rcete, lidé, kdeže stanu
u věnci těch skal,
palčivou než žízní vzplanu
vísky opodál?
Ej, tam krčma v lesa šeře,
maličká jak klec,
ale kdo se mimo béře,
zastaví se přec.
Lepší krčmy není v kraji
nad „Zelený džbán“;
med, který tam nalévají,
je všech medů pán!
Nuže, vítej, chvojný víšku,
sláb a chor jsem již;
dudy s plece, groše z míšku,
počkej, mede, zvíš!
Rád si věru dudák hoví,
kde je taký lík...
Sem! Dejte mi dvoupintový
český korbelík;
rychle, sice žízní klesnu,
běda, ztrácím dech,
a zde vedle jako ve snu
kvílí i můj měch.
Dopito je! Ach, jak hřeje
čarovný ten zdroj;
v srdci mi zas křídly věje
zlatých ptáků roj;
zpívá, lítá, jen se kmitá –
jaký jarní spěch!
stolístkami náhle zkvítá
ňader hojný vzdech.
Písně jsou to; kéž jen jedna
lidu vzpruhou jest
a přijde-li chvíle bědná,
zbraň mu tiskne v pěst;
kéž mu nedá zapomněti
na křivd různou strast:
kéž dá vlasti šťastné děti
dětem šťastnou vlast!