Ó vznešená!... Ne, tajemná a dravá,
proč svíráš všecko vůkol do okovu?
Proč věčné pomníky si stavíš z rovu?
Proč v změnách stejná vždy tvá bytnost hravá?
Zdas naše matka laskavá a pravá,
když po životech u věčném jsi lovu?
Ač sama vždy se obrozuješ znovu
nás zvůle tvoje ničit neustává!
Co chceš, vše zjevně konáme i skrytě,
leč co nám uděluješ za ozdobu,
jsou jen tvá vnadidla a smrti sítě.
Hráš s námi v polosnění krátkou dobu,
pak odvrhneš nás jako hračku dítě
Tak zvolna mřeme od kolébky k hrobu.