O Vilémovských uhlířích, té čacké chase dávných Čechů, vám nezadudat, byl by hřích; nuž chutě, píšťalo a měchu!
To byla pravá jejich ctnost, že nedělali mnoho křiku, a že jen sto jich bylo dost na deset tisíc Maďaříků.
Král Jiří před válkou jim děl: „Nu, hoši, dobrý pozor dejte, zde kdyby Matěj vniknout chtěl, past medvědí naň udělejte!
Kouř z moravských jak zříte hor, hned lesy rubte na pochvaty; jím kryt je Uhrů divy sbor, jejž štve nám do Čech otec svatý.
Vtrh’ do Čech Matěj, měltě kvap – chtěl Horu mít, jež stříbro skýtá, s ním Zdeněk, s hvězdným erbem chlap, vlk srdcem, pomsty nenasyta.
Král Matěj k Mýtu s pluky leh’, leč Zdeněk v chrudimské šel strany, a než krkavčík Zámrsk sžeh’, vzal panský lišák Slatiňany.
Jak setbu kobylek zlých proud v ráz ničí Maďar české krovy: vsi mění Zdeněk v prach a troud, a Matěj krásné ženy loví.
Tak dvojím proudem teče strach – hle kání spáry, vlčí hlavy – až v jedno s vrahem shluk’ se vrah blíž horských svahů u Čáslavi.
Však kolem každá česká ves lid zbrojný na odpor jim vede a hubí rozkacenou směs a tepe dravců lebky smědé.
A bije, žene v horský sníh, jímž drábi brodí se a chvějí, a chlap, jenž na pustě se zlíh’, i s koněm padá do závějí.
A bit je Matěj se všech stran, v sníh vozy s loupeží se boří, krev černá teče z černých ran, a kdo měl mořen být, ten moří!
Král Matěj okem k Hoře šleh’: „Hoj, co se to tam v dálce blýská? To Jiří! Zdeňku, lupu nech!“ a v útěk koni boky stiská.
Jak baba krkavčík se lek’ a vratmo k Vilémovu míří, leč pad’ uhlířům do zásek, tam zrovna, kde ho mít chtěl Jiří:
Jak had, jenž nástrah být chce prost, ven touží Maďar v děsném křiku, sto uhlířův však bylo dost na deset tisíc Maďaříků.
V ten úprk Uhrů v zad i bok dub, podťatý dřív, uhlíř kotí a zastavuje vrahů tok a pusty lité šelmy krotí.
Čím dřív chce Maďar ztéci stráň, tím více dravčích hlav si láme, a v chlumy roste s dřevy káň – hoj, Matějové, dnes vás máme!
Jsouť uhlířové hoši přec, vždyť nařezali celé bory a pěknou urobili klec pro liščí klam a vlci vzdory.
A Matyáše chytli též, chtělť proběhnout jim v selském šatě – vždy na pomoc měl klam a lež – leč tenkrát dostal vrchovatě.
Ba dostal toho dost a dost; dřív přes šňořený hedbáv tenký, a pak uhlířům pro radost též dokonale přes koženky.
A dostal toho tu i tam, že sotva stál a sotva chodil, a nevěděl už kudy kam, až Jiří král ho vysvobodil.
„Ach, drahý otče, slyš mě, slyš! bud’ milostiv zas svému zeti, mne Rovella nepoštve již ni římské blýskání a kletí.
V klec prožluklou tvůj lid mě chyť a zbil, div nezlámal mi údy; čert měl tu hloupou válku vzít i s legátem a se vším všudy!
Cookies on Poetry Cove