U Trocnova po šest věků stával dubí kmen, u kmene byl vůdce reků Žižka narozen,
zhynul však té na samotě starožitný dub; blesk mu ondy v bouřné slotě starou hlavu srub’.
S bouří, vichrem v stálém sporu větve ztrácel kmen, až oloupen o svou koru zhynul povalen;
zkomolené jeho sněti, dříku svalný hrb ubožáků vzaly děti na začadlý krb.
Nosily je za půl roku, každý zdiven byl, že těm dětem zrovna v skoku přibývalo sil;
divili se; zázrak nový tvořil každý kus, a vnuk nesl dědečkovi: „Nevěříš? no, zkus!“
Smál se děd a ruče z kmene větev v ruce vzal; jarost vešla do ramene, svěžest v každý sval.
„Při sám Bůh, mé zlaté děti, jinaký jsem tvor – nebudem těch pálit snětí, dáme na topor.“
Topůrka hned na soustruhu soustruhoval kmet, zmlád’, kdo měl je z vetchých druhů, o padesát let –
silnějším byl nežli prve – přišla celá ves, ku zjaření chabé krve každý domů nes’.
Rozběhla se pověst v kraji, z dálky spěchal lid, šťasten jako Adam v ráji, Žižkův kmen že zhlíd’;
by však s prázdnem nešel domů, kousek ulovil, až nezbylo na polomu nic, jen pahýl zbyl.
Roznesli i pahýl věru, každý něco vlík’, chtěli na cep, na sekeru, na luk, na perlík,
ba kdo pouze k střenkám nože dosáh’, byl už rád; každý chce, můj milý Bože, silen být a mlád.
Vždyť kdo třísku, ždibec pouhý dubí třísky měl, vykonal už podle touhy napořád, co chtěl,
čeho přál si, našel všudy světu na podiv; kovkop těžil zlato z rudy, rolník zlato z niv.
Vše se k jaré vzneslo síle – přepodivná věc – silnějším byl kmet té chvíle než teď mládenec;
lepším sad byl, luh i setí, vesničky jak květ; v každé chatě bylo dětí nejmíň třikrát pět.
Ale člověk pýchá v štěstí! Topor, cep i luk, jež děd ondy třímal v pěsti, odhazoval vnuk;
robil nové rukojeti, sláb’ – a sláb’ – a sláb’ –, až se z mužů staly děti, z mládců hrstka bab.
České vísky zakrněly – těžký boží soud –, a co lidé v hlavách měli, rozpadlo se v troud;
ó kéž srdci na úlevu v troud ten – už je čas – padne s nebe jiskra hněvu, aby vzplanul zas. –
Což pohodou neomládne čárný Žižkův dub, třeba že mu chvíle zrádné vichor hlavu srub’?
či by neměl v země nitru k odnoží sil dost, k novému by Vesny jitru vypučel a rost’?
Což mohutný posud není v půdě kořen skryt, jenž by k lidu obrození štědře darů skyt’?
ej, já sám v tu milou vísku pospíším, nač trud? a z kořene dubu třísku vezmu k pípě dud.
A pak spustím, moji zlatí, u všech vsí a chat, až se budou srdce smáti, hory zelenat;
za mnou, k činu volá chvíle, dosti planých slov, na pouť k svaté matce Síle, vzhůru na Trocnov!
Cookies on Poetry Cove