O Třeboňském rybolovu dudat chci a pět, když tam Krčín regentoval, který stvořil „Svět“; –
„Svět“, veliký rybník vele, prostý vad a chyb; víc než hvězd má nebe stkvělé, bývalo v něm ryb.
Byli vám to hladcí kapři, větší než můj měch, udivením zrak se měnil na těch tarantech;
náhodou-li do nevodu vniklo jich jen pět, sotva s nimi mohli z brodu – aspoň ne tak hned.
Ač tam z lovu posud kyne mnohý krásný plen, proti rybám Krčínovým je to potěr jen;
bylyť půl sta liber z hruba, každá stopu v příč, jako kbelík byla huba, ploutve jako rýč.
Jako slunce však se leskla jedna větší všech, kdo ji zřeli, z čista jasna tajil se jim dech;
sám pan Vilém, jenž byl všady a půl světa znal, „Totě zrovna velryb mladý!“ zdiven zavolal.
„Do zámku tu rybu pěknou doneste mi hned!“ Nebylo však z rybolovců, kdo by kapra zved’,
tlouk’ sebou, jak ryby tlukou, toužil z vadky ven, drželi ho, ale v rukou zůstal jim jen hlen.
Baštýř, mládek, vše se třese, všickni slábi jsou... „Jeden ryby neunese, bude třeba dvou!“
A tu Krčín: „Není tady lepších chlapů? hej, kdo s tu rybu, mladý, starý, viděti se dej!
Slaboši jste všickni všudy, aby vás spral ďas, dva na jednu českou rybu! Hynem, lid i čas;
slábnem, slábnem – to mě bolí – od Žižkových dob... nuž, ať je to kdo chce koli, ryby té se chop!“
Tu blíž pana z Rožmberka starý muž se zved’: „Rybku tu, sud dáš-li piva, odnesu ti hned;
odnesu ji i s tou kádí, jenom, pane, vel, víc jsem ondy nosil v mládí, odkud kam kdo chtěl.“
„Troufalý jsi na mou věru! mluv však, co jsi zač?“ „Domanínský kovář, pane, znamenati rač;
v našem rodu od jakživa máme nadbyt sil; děd můj v Uhřích s Koudelníkem, s Čapkem v Němcích byl.
Statným slynul už jak práče, mnohý ztekl hrad; otec můj byl u Moháče s Janem z Kolovrat;
štěpil Turky mečem v půli u Budínských bran; život, statečnosti k vůli, dal mu Soliman.
A já sám dva odnes’ kusy, při nichž duní zem, proto myslím, jít to musí také s tarantem;
nevídáno, můj ty Bože, věru bych ho sněd’!...“ Žasnul Vilém: „Jakže? cože? nuž zkusíme hned!“
„Zkusme tedy, pantatínku!...“ „Dobrá!“ vece pán. „Ale sázkou rač mi dáti tam ten pole lán;
mým ať navždy, vyhraju-li...“ „Buďsi! To tvůj plat, nesníš-li však?“... „Pak nechť v půli přerubne mě kat.
Ještě si však vymiňuji, vzácný pane náš, že mně k ryby zajedení pecen chleba dáš
a pak slušný korbel piva – víš, co říká lid: ,Čím statnější kapr bývá, tím chce více pít.‘
Smál se pán: „Jest ujednáno! Kuchtíku, spěš v ráz, připrav rybu k dobré chuti, pěkně pobav nás;
upec půli, uvař půli – zkrátka, čiň, jak chceš, ale vše dej na tabuli, vše! A nyní spěš!“
Taranta když kuchtík trhl, pravil: „Hlupák chlap, pro dvacet ten kapr stačí, lán chtěl, topor lap’;
po pansku však aby k Bohu vešel s pychem svým, rozmanitě, jak jen mohu, rybu připravím!“
Obaloval, smažil, pekl, skrájel v drobnou směs, vybral kosti, kůži svlekl, a přec jal ho děs;
bylať spousta jídel z ryby, téměř dvacet mis. „Toho nesní jeden, kdyby zdráv byl jako rys!“
Dychtiv čeká Vilém chvíle a s ním hostí sbor... „Nuž ať tedy počne jísti zázračný ten tvor!“
Počal: krájí, připíjí si – jen kuchtíku služ – vida, jak se tratí mísy, půl jich prázdno juž!
Ba juž hyne půle druhá; ej, to statný kvas! Vilémovým hostům smíchem slzy tekou s řas;
až tu jedlík ostýchavě k pánu zírá... „Nuž rci jen, co ti vězí v hlavě; vid’, že nelze juž!
Proto přece neprohrál jsi, statný jsi mi host!...“ „I ne, myslím, pantatíčku, předkrmů že dost,
sic bych potom bez pochyby pro tenhle ten tret nesnědl té švarné ryby; ať ji dá radš hned!
Ať ji dá a neotálí, pokavad mám ráž; vel, by kuchtík nechal žertu, vzácný pane náš;
teď jsem právě dobré chuti, dostavilť se hlad, kapr – co pak asi kutí? – spravil by to snad!“
Tu pan Vilém udivením v hlasný dal se smích: „Kuchtíku, pec ještě jednu z rybek Světových!
Tvůj je lán, můj brachu milý, orej, šťasten buď! Třeboň dal bych hned tu chvíli za tvou dobrou chuť.
Dal bych ještě Bechyň k tomu, Soběslav i Stráž, kdybych jednoho měl syna, jakých deset máš;
sestárli jsme, záhy zhyne pán i jeho rob – tobě kyne život v dětech, mně zbývá jen hrob!“
Cookies on Poetry Cove