Zhlíd' městečko jsem s táhlou věží, Jdi, řekl jsem si, viz, jak leží, a všeho bedliv buď! I kráčím k bráně v ranní době –
vnitř všecko mrtvo jako v hrobě. Ó spáči, Bůh vás suď! Leč nespali; mně pravil kdosi, že kdo zde žijí, chodí bosi
neb v škorních napořád, ne z bídy však neb z jakés nouze, ne, vzorné tichošlapství pouze že mít chce obce řád.
„Hluk,“ děli, „jest nám k pohoršení, a věru, dobrým mravem není – ať o své jest – se bít; my z dávných příkladů to víme,
a proto leccos oželíme, leč pokoj chceme mít.“ – To město, Pane svrchovaný, znal z pověstí jsem prostým hany,
leč drahně tomu let; tu bylo života a ruchu! Rek každý dům, až divno sluchu, a všude um a vzlet.
Lid tenkráte dbal cti a řeči a zbraně třímal v nebezpečí a v mužný shluk' se roj, by hradeb střeh' a řídil pušku
a hlavy těch bral na svou mušku, kdo vnutili mu boj. Jak změnili se lidé tito! Z té duše bylo mi jich líto,
div, že jsem neplakal; to měly býti děti reků, jimž, zlob by zatarasil řeku, Bůh ondy Žižku dal?
Ti bili se jak zjevy báje, oř jejich veden z temna stáje, jak křídla kdyby měl, hrd vzpínal se a házel hřivou,
když na žoldáků chásku lstivou druh s druhem dorážel. A nepřítel když hnal se k městu, jak hory zalehli mu cestu,
a k hradbám-li až leh', hned jako bdělé úle včely v zeď pevnou spojili se těly, že val byl na valech!
Ať cizák z arkebuz a hadů v ně metal smrt, ať snoval zradu, přec každý v šiku stál, a padl-li, pad' v příklad rodu,
vždyť pro svůj rod a pro svobodu a pro vlast umíral. Ach, jinak nyní vše, co kolem, až ňadra chvějí se mi bolem;
kde dávný vzlet a vzdor? kde je ten lid, jenž nedbal rány a těly tarasíval brány a průsmyky svých hor?
Ó Bože, hruď i hlas se třese; hej, tichošlápci, probuďte se a vzleťte duchem už; či chcete čekat jako vždycky,
až nepřítel vám zákeřnický v hruď náhle vrazí nůž? K svých otcův odkazům se hlaste, práv mečem cestu sobě razte
rek s rekem, s druhem druh, ne bázlivá, leč srdce jará, v nichž nadšení a láska hárá, chce volnosti mít duch!
Cookies on Poetry Cove