Vždy mi bolest stanout káže u Nežárky blízko Stráže, v jihu milých Čech, květnými kde zdoben vděky
dřímá ostrov drahné věky v řeky ramenech. V dumavých zde olšin tlumu při pěnivém vody šumu
lid měl ondy skrýš, v zběsilých jenž vášní ržání, v divých chtíčů vrávorání mnil se nebi blíž.
Pyšně děl: „Bůh jenom ve mně, k radostem nám všecka země, ostatní je klam; utrpení hynou pouze,
za podíl když v úkoj touze, co chci míti, mám! Co mi čest, co vlast a víra? v krvi vzruch je všehomíra,
slastí všech pak vrch v požitku je prostém meze; cíl, kam lidstvo klečmo leze, jest jen spousta mrch!
Volný život tvorstvo pruží!...“ A den se dne ženy, muži v divý rej a chvat kolotným se nesli skokem,
k prsu prsem, k boku bokem, nazí... k čemu šat? Místo něho v běsném kvasu byly proudy volných vlasů
tancujících žen; vpadlý zrak a siná ústa sžehla vášeň bohopustá, ňádra smilný sten.
Při zpěvu a při poháru, tygřích vášní u požáru z hříchu hřích se líh’, až sem Žižka v hněvném plání
od Čáslavských vrazil strání s hlukem vozů svých. Na den Rufa v noci maně hejtman Bořek vtrhl na ně;
zkácel olšin les, smetl doupě samopaše, spálil vůdce Mikoláše; žen i mužů směs.
Zašli... Není na ostrovu ani skrýše ani rovů, smutno v místech těch; ztichly břehy olším vité,
ale jiní Adamité žijí po městech. Co jim vlast, co nářek její? v poběsilém chtíče reji
vedou hrdě svou, tepou znylé matky skráně, cizácké však kurtisáně leží u nohou.
A co vy, mé české chýšky? Hynete mi, neníť Žižky, na zlo aby pad’, Adamská by ztrestal těla,
třeba na sobě by měla zlatem tkaný šat. Duchem nazí, srdcem chromí Adamci ti bez vědomí
starý vedou rej; a já dudák v stesku hořkém marně volám: „Žižkou, Bořkem lide buď, jen chtěj!“ –
Cookies on Poetry Cove