Kdys městem jsem se roztoulal, bych něco zhlíd', a maní ve prostorné jsem kobě stál, ta byla plna zbraní;
jak přepodivná stará zbroj! A myšlenek se nesl roj mou prosivělou skrání. Meč pádný, když jsem patřil naň,
byl s jilcem vyšší muže, sám čepel, širší nežli dlaň, pět stop se táh', vždy úže; dnes, kdyby hned jej někdo zved',
jím bojovat by nedoved', toť Goliáš jen může! Sbor hvězd jsem spatřil na podiv, jež plny byly hrotů;
Čech svítíval si jimi dřív na nepřátelskou rotu, teď bez záře jsou bohužel, kéž by je Pánbůh znítit chtěl
a zahnal tmu a psotu. Řad sudlic zhlíd' jsem na tyčích a palcáty a kosy, vše plno zubů, plno ryh
a jakés temné rosy, ej, vsadím se, že od těch dob, když chtěli cizí s robem rob mít ve všem svoje nosy.
A dlouhé oštěpy jsem zřel a bradatice k tomu, kdo zhlíd' je z dálky, strachem mřel a zděšen prchal domů;
leč nyní, běda, jun i muž má sotva vyklektaný nůž – co s nožem, proti komu? Nač nůž? Ej, na chléb, na chléb jen,
na hodný krajíc s medem! Ó hanba, jak si ven a ven tak po žebrácku vedem; ba stále chladnem, buď co buď,
víc ohně snad má Sněžky hruď, vždy obrněná ledem. Jsme netečni! Co dal nám čas? Míň lásky a víc zmatků!
Zbraň otců jest nám pro úžas a lichou pro památku; což víme – lhostejníků tlum – jak národ volal k nebesům
o velkém vlasti pátku. Co jest nám svatá otců zbraň? co výstrahy jsou stery, my ubíjíme zhouby saň
jen růženci a péry; jen klečmo smýkáme se dál – kde bohatýr dřív s mečem stál, dnes přízrak klečí šerý.
Čech lhostejen a mrtvě tich a tak i děti chová, ach, jakou radost bude z nich mít lidstva doba nová?
co po nás asi za sto let vnuk s vnukem budou shromáždět? Snad péra ocelová!
Cookies on Poetry Cove