Ó sfingo se zrakem, jenž hlubší pekla,
jak neodvratně střežeš naše kroky,
až rázem uchvátí nás tvoje skoky,
když divou choutkou po nás jsi se vztekla.
Kdo zakřiknout tě může, by ses lekla?
Zda činil kdos snad před tisíci roky,
či učiní, až přejdou věků toky?
Vždy vlečeš kořist svou, jak dřív jsi vlekla.
Jak bránit se tvé dravé ukrutnosti,
vždyť nad pomysl silná jsi a dravá
a z drápů tvých se nikdo nevyprostí.
A přec jest cos, jež déle smrti stává
a aspoň na čas zániku nás prostí.
Toť umění, jež nesmrtelnost dává.