Náš lid je hodný; Bůh mě chraň
lež do tváři mu říci!
nechť doráží naň zloby saň,
on svatý klid má v líci;
ó hodný jest, a proto rád
jej objímám a hladím
a jako Švanda kamarád
proň dudy svoje ladím.
Ó hodný, hodný je náš lid;
on neví, co ho tíží,
on všecko za svatý dá klid
a červu neublíží,
i kdyby hruď mu provrtal
jak stěny už a stropy;
on nežehrá a snáší dál
a co kdo chce, to klopí.
Ó hodný, hodný je náš lid
a nerad s kým se sváří,
i psu, jenž za lýtko jej chyt',
odpouští s mírem v tváři;
nech vlk by v žebra se mu vkous'
a kočka do podbradí,
on šetří je a srst i vous
jim lichotivě hladí...
„Dost, lide, úklony jsi shrb',
kdo tepe tě, ať cítí,
buď žencem, jenž si plevel chrp
v čas ze pšenice mýtí;
pryč mraky z ňader, rýhy s čel,
ven s poli pýř a řepku,
psům vyceněný rozdrť kel
a vlkům polti lebku!“
Tak nesmí to juž dále být,
jak bývávalo prve;
nač stále mléko v žilách mít?
líp plamen bujné krve !
ať vykřikneme ten i ten,
kdy spálíme se trochu,
jen rab chce loutky z dcer a žen
a baby z švarných hochů!