Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku, ký junák jsi to byl, že pod Neubachem Rakušan tě oklamal a zbil?
Že oklamal tě, obelstil a podvedl a skříp’; jen doušků mín, a stráží víc, pak mohlo býti líp.
Jen stráží víc a doušků míň, – hrad pevný měl jsi dost, – věř, vše bys býval porubal a nespal na věčnost!
Jen v seči trochu větší klid, a v žízni menší chvat, pak lid tvůj v hrobě nemusil zlé pitky vyspávat.
Že Albrecht bděl a přemýšlel, hrad získal si a čest; ten Albrecht, pane, osnoval ti spropadenou lest!
Ten Albrecht znal tvůj český lid a dostal z něho strach, a proto nechtěl útokem hnát přímo na Neubach.
On přemýšlel a vymýšlel a pravil: „Nač se bít? mám v sklepě hojnost řízných vín, dám Čechům raděj pít.
A věru, dobrá vína měl, je každý chválil host; a sudy Albrecht nakládal a zbrojil hotovost.
A na dva vozy čtyřicet dal starých věder snést, a za soumraku úvozem vše mimo Neubach vézt.
Sbor starých jezdců k vozům dal, leč mladé ukryl v les... Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku, buď, pro Bůh, bedliv dnes!
Leč nebyl bedliv Mladvaněk, lid s tvrze dolů sběh’: „Hoj, Albrechte, hoj, vojvodo, ó, víno tady nech!
Nám v tvrzi teskno; není vín, nám v tvrzi prahne ret!...“ Prch’ Albrecht v ráz, a Mladvaněk vzal věder čtyřicet.
A pili Češi, pili zas a pili o přemoc, leč Albrecht s Němci vrátil se když na kraj lehla noc.
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku, slyš houfnic temný hlas! Hleď, Albrecht na oko jen prch’, hleď, Albrecht je tu zas!
Tu Mladvaněk si oči mnul: „Je pravda-li, či sen ? Hej, chaso, vzhůru k střílnám; slyš, ven na zdě hradu, ven!“
Leč nejde lid, vše vrávorá, jen v spánku mluví ret, kdo živ, ten spit; vždyť prázdno jest všech věder čtyřicet.
Jen Mladvaněk je čil a zdráv a brání mostní věž; a na Albrechta volá: „Hej, co, vinaři, zde chceš?“
„Chci Neubach mít!“ – „Aj, snad ne hned?“ „Ba hned!“ – „Máš věru chvat, nuž pojď jen blíž...“ „Jdu, dalť jsem spíš tu věž tvou podkopat.
Nuž vzdáš se?“ – „Já? Ej, při sám Bůh jak smělý je tvůj tlach; lid hlavu za víno-li dal, dám já ji za Neubach!“
Tu Albrecht zlostí rozpálen z děl do zdí hradu bil a Mladvaňkovi na hradbách v ráz nohy odstřelil.
I padá s věže Mladvaněk: „Čert staré nohy vzal; nač, nevím nač by nohy měl, kdo nikdy neprchal!
Mně srdce s hlavou bylo dost, ty víš to, Pane náš! Ej, hoši, vstaňte aspoň teď, když spat jde vůdce váš!
Spí přec! Ó bratři ubozí, váš mozek bědně změk’, no, Albrecht vám jej utvrdí, vždyť hyne Mladvaněk!
No, Albrecht vám ho zocelí, že bude horko všem; kdo budeš živ, ten pozdravuj tu naši českou zem!
Už přijmi, Pane, duši mou, a vyjdi sluze vstříc, rač, čert když dolní půli vzal, vzít horní polovic! –“
A skonal. – Albrecht bil a bil a stékal hrad, až stek’, jal posádku a v okovech lid český k Vídni vlek’.
A muže vlek a ženy vlek’ a drobných dětí směs, a když nemohly děti jít, lid na koně je vznes’.
Leč když šli hory úbočím, děl šeptmo vůdcův ret: „Nač děti? Pryč!“ A jezdců sbor v důl drobné děti smet’.
A když přitáhli na Dunaj, děl vůdce hledě veň: Nač kacířky?“ A drábů tlum vrh’ ženy v prohlubeň!
A ku městským když přišli zdem, šel vstříc jim mistr kat; tu vůdce starcům husitským dal hlavy urubat.
A na náměstí špitálském ta chlapům slova řek’: „Vše pověste mi na provaz, co mistr nedosek’!“
A pětkrát třicet šibenic lid ve Vídni zřel stát, a na nich Čechův zvěšených třikráte padesát.
Ó Mladvaňku, ó Mladvaňku, ten Albrecht zle tě skříp’; míň doušků jen a stráží víc, vše mohlo býti líp!
Cookies on Poetry Cove