Dnes, braši, chci vám říci,
jak ondy pod Lichnicí
král Jiří Uhry chyt’;
jak vosy strach je v chomáč svál,
a v chomáči tom Matěj král
byl po zásluze bit.
V té Lovětínské rokli
zle věrolomci zmokli,
Čech v zásekách je lap’;
ač utíkali sem i tam,
vždy přišli – posud radost mám –
z lijáku pod okap.
Ó Jiří, svatý králi,
spěš s nebeské své dáli
a vezmi ostrý meč;
už zase hřebínek jim vzrost’,
my vděčni budem na věčnost
za pomocnou ti seč.
A já budu hrát v dudy
a velebit tě všudy,
jen, Jiříku, je znič –
a zahynu-li při tom, nuž,
pak řekni: „Sem pojď, synu, juž
a hrej o všecko pryč!“