O jak jsem plakal u postýlky Tvojí,
má Lilo spanilá,
když hrozná smrť ve podloudnickém boji
Tě v čelko ranila;
O jak jsem plakal, děsnou úzkost v hrudi,
když cítil jsem, že ručinka Tvá studí,
že mlhou potažen Tvých očí lesk –
o strašná, hrozná, děsná k nepopsání,
do sivých skrání
a v srdce hrůza sjela jako blesk.
Což život vše mi v divém béře spěchu,
co štěstím kynulo,
co sotva v poupě, duši pro potěchu
se mile svinulo?
Což i mých písní perloskvoucí zdobu
mám slzou spláknout’ nad propastí hrobu
a na srdce Tě blažen nevinout?
o strašný, hrozný, děsný k nepopsání
z Tvých, Bože, dlaní
na leb můj schýlený se sřítil soud.