Kostelíček na Stražišti na vršíčku stojí, cesta k němu přes Vlčavu lukami a chvojí;
sedl jsem tam blízko věže za večerní doby, rozbitým jsem oknem hleděl do podzemní koby.
V kobě v rakvích ztrouchnivělých tlejí Vrabští z Vrabí, čelo všecko rozbrázděno, žlutá tvář se krabí;
líp se rodu jejich dávných robotníků vede: roste, kvete – leč kol Vrabských pavouk sítě přede.
Křižáci jim oplétají ruce, hrdla, tváře, sotva že jim slunce hodí špetku jitřní záře;
za to horských dešťů příval do líce jim pere; jejich vous a vlas v kout truhly myš si v hnízdo bere.
Útrpně jsem hleděl Vrabským do zapadlých zraků, mysl byla plna blesků, čelo plno mraků;
a mé dudy zakvílely, zaúpěly maně: „Vrabští, co vám k pýše bylo, potomkům je k haně!
Nevděk jste si vysloužili, bohatýři švarní; vaše lány, vaše lesy nevděčníci marní,
neznají juž řeči rodné, jako zlato ryzí, stále z vašich ondy hradů, víc a více mizí.
A vy v rakvích ztrouchnivělých, nemajících víka, lhostejni jste; k čemu tedy po boku ta dýka?
proč jste si ji v rakev vzali, když vám síly není na smělce, již zavinili vaše zneuctění.
Jejich koňů volné stáje dražší mají zdobu než vašeho klenba nízká společného hrobu;
brzo juž se rozpadnete, rozmeteni všude, žel!... V tom z hloubi slyším slova: „Ale dýka zbude!
Na zbabělce zbude právem, nedbajících předků: dávné slávy bojovníků, dávné slávy svědků;
snad ji zvedne jará paže bohatýra mládce, aby bylo konec sporu, křivdě, lsti a hádce.
Zablýská jí nepřátelům do všech úhlů světa, zhyne ostřím zbojník všaký, strachem rab i sketa;
pak nechť klidně promění ji na krojidlo pluhu, a my duchem vrátíme se do svých rodných luhů.
Do svých luhů, do svých dvorců, v srdce mladé chasy, z našich těl pak vztyčí doba v polích zlaté klasy;
pohleď, jak nás vánek hbitě prachem u výš nese!... Jdi a dudej, co jsi slyšel na Stražišti v lese.“ –
Dudám tedy, jak mně děli, nedbám han ni díků, ale při tom často vzdychám: „Kéž bych měl tu dýku!
Zkusil bych ji; ale srdci nedůvěra brání: nelhali jste, Vrabští z Vrabí? z lidu jsem, vy páni!...“
Cookies on Poetry Cove