Ó hleďte jen tu věčnou tajemnici,
jak v hustý závoj skrývá svoje čelo,
bud z jara to, kdy vše se rozzvučelo,
bud za mrazu, kdy tuhnou slzy v líci.
Kdo může o tvé lásce k lidem říci?
Vždyť pod roušku ti oko nehledělo!
Jen k umírání dala jsi nám tělo,
jen k nedůvěře klenbu s šedou kšticí.
Lež necháváš i blbstva nesečtena
o podstatě své věstit nic než bajky
a smrt nám dáváš svrchem všeho věna!
Jdem život píti mroucími rty sajky,
však místo zdroje kyne nám jen pěna
jak krůpěj kalu ptáku u kolajky.