O baronu Gérardovi zkazku slyšte dnes; z Nizozemska byl to nový český pán, leč pes;
přišel s luzou dobrodruhů do ubitých Čech, až konečně na dvoukruhu v Daliborce zdech’.
Pošel z rodu vzácné zmije: děd kdys koupen byl, Viléma by z Oranije zrádně zavraždil;
čtvrcen jest, leč Filip Druhý, šťasten v nitru svém, vnuka zákeřného sluhy zrobil šlechticem.
Zběhl do Čech, lačen lupu, prsty čněly z bot; kornetem byl vřaděn v tlupu Valdštýnových rot;
pod záštitou jeho vějky vodil různou sběř; vylichotil vnadou Čejky z Olbramovic dceř.
Nyla, vadla v žalost otci jako jahod trs; Gérard kuběny bral v noci na Hamerskou tvrz;
při píšťalách s chlapy, s pány prováděl svůj rej; nad ženu mu děvky, džbány, hod a lup a frej.
Poběhlé jak zmetek feny vedl si co den, spitý rváč a rozkacený panen vrah i žen;
nebylo-li peněz dosti, vyjel kupcům vstříc – Veselí a Mezimostí vědí toho víc.
Měl-li srdce, pak v něm vyli vlci: Vztek a Hněv, čivy jeho z hadů byly, z kolomazi krev;
tací tenkrát tyli páni z krásných českých niv, kopa vyrostla jich maní, kam našinec pliv’! –
Vyhnali ho z vojska; snoval zradu, pil a pust’, kdo ho druhdy pojmenoval, tomu páchlo z úst...
Toužili se chlapa zmoci: leč jak dravý pták supím letem ulít’ v noci tajně na „Lesák“.
Ženy vlek’, kde jaké byly, v tu svou lesní klec, a když mu ji vypálili, utek’ na Hradec;
z Hradce černým hvozdem znova v Hamerskou prch’ skrýš – počkej, lotře, pochopova smyčka čeká již!
Táborským jsi trnem v zraku; nežli svitne den, budeš, vilný vlkodlaku, lidem polapen;
zavedou tě k dvěma sloupům, na nejbližší chlum; topor patří prostým troupům, provaz baronům! –
„Viset budeš,“ děli krátce; Gérard strachem kles’, kousal dřív, leč na oprátce skrot’ jak sbitý pes;
panina však u císaře sklonila se tvář... od čekanu chlapa žháře kat ved’ na žalář.
V Daliborce, staré věži, hnil po sedm let, myslím, že as voněl stěží, šlechtický ten květ –
šílená jen jeho paní, jak dí lidu zvěst, písní, loutnou při hvězd plání mírnila mu trest. –
Žel, že posud také ženy chová rodný luh! nad Čecha jim vyfintěný cizák dobrodruh;
límce tret v nich spíše vzbudí lásky sladkou zvěst nežli slunce v české hrudi... Pfuj! hněv svírá pěst. –
Cookies on Poetry Cove