Den dušiček, chlad vane s polí,
list stromu na hrobech je svát,
těch vzpomínám, a srdce bolí,
kdo přede mnou šli v rakve spat.
Bol v ňadrech zdřímlý, hlavu zvedá
a roste stále víc a víc,
v mé tváře velká slza sedá
a hasí jiskry zřítelnic.
Jak rád jsem měl jas jejich čela,
rtů purpurových růžný dech,
jich píseň, jež se odmlčela,
jich srdce tluk svých na ňadrech.
A všecko zniklo nenadále,
vše odešlo – ach kam, ach kam –
zda najdu dětí stopy malé,
kam půjdu já, kde cíl as mám?
To ustavičně duši svírá
Co život? Otázek jen směs,
proč člověk rodí se, proč zmírá?
Ó věčnosti, mluv, odpověz!