Ve velké Velhartické věži mřel vězněn Pavel bakalář, jej cizopasnou strýznil spřeží Hoef Huerta: vlk, vrah a žhář.
Skut Pavel v železné byl kruhy, v noc věčnou zaměněn mu den, že nechtěl hubit české luhy a býti Hoefa poslušen.
Jat v Dobříši byl lotrů šikem: „Ej, kacíř písař, při sám Bůh! no, švarným budeš kyrysníkem...“ smál Huerta se dobrodruh.
Sem meč a bambitky a koně a kyrysnický stejnokroj! chceš ostruhy? Nu, pojď si pro ně, jen srdnatě a chutě v boj!...“
„Mám vznešenější práci, jinou, než hubit města, pálit vsi, jež zemi na ňadra se vinou, již zbědoval a ztýral jsi!
Mně buditi jest hrad i chatu, by stavěly se na odpor psům zlatem vyzdobených katů i loupežníkům z dálných hor!“
„Aj, mudřec hodující s bohy! Já učím jinému a líp! Mým vojskem žák i mistr mnohý zkroť, shrbil se a uši schlíp’.
Ty pérem z brku učíš psáti, já pero z oceli dám, věř, jím budeš pěkně šermovati a predikantskou shánět zběř.
Dám lancouchů tě v první řadu a na kacířský vezmu hon, buď v sedlo sedneš si, buď vzadu tě připnu koni na ohon!“
„To můžeš, proti zemi rodné a bratrům stát mě neuzříš, můj meč jich srdce neprobodne, sám sobě v hruď ho vtisknu spíš!
Mě víc než smykot divým ořem by trápil žalný vlasti vzdech, až poznala by, jata hořem, že mučit pomáhá ji Čech!
Že vraždí vlastní sourozence a rabsky v kmetu seká leb, že pánům s hlavy trhá věnce a z torby chudých krade chléb!
Že pálí vsi a hubí setí, že nikdy nemá zlata dost, že matkám od prsů rve děti a knih posvátný loupí skvost!...“
„Aj, zpupný smělče, zvykneš záhy! Sem štandartu, spěš, přísahej!...“ „Ba ne! já umru bez přísahy a Čechem, děj se juž co děj!...“
„I vizme, co ten zbojník praví! Hned, chlape, do kabátce vlez! –“ a v temeno mu buší hlavy – „hle, kousat chce, ten český pes!
Či strachem se ti třese brada?“ „Mně? Věru, v boji odrost’ jsem, když anhaltská nás stihla zrada, byl desíti jsem soupeřem.
Má levice je v lokti chroma, leč pravá ruka – zkus a suď – líp mečem mluví než já rtoma; pojď, kdo dřív komu protkne hruď!“
„Pryč! tebou nepotřísním meče, ta výzva urážkou mi jest; tož odpros, chlape, ale kleče, sic ucítíš, co zmůže pěst!“
„Ne, toho se ti nedostane, ty’s bez potyčky bídně pad’!...“ Tu zrak Huertův vztekem plane, a ruka bije v před i v zad.
„Tak mně, ty lidovode chlubný? nuž do ulice!... Chaso, spěš, z vrb pruty v ruce! Tlucte v bubny!... Šat s těla, cháme! Řadou běž! –“
Ač nachovými krůpějemi kryt Pavel klesl vysílen, přec nebyl mezi dráby všemi, kdo jediný by slyšel sten. –
Vztek vzňal se v Huertově hlavě: ,,Nuž, jinak zkrotíme tu sběř; v mém pevném hradě na Šumavě, tam změkneš jako máslo, věř!“
A do Velhartic na řetězu jak zbojníka ho vedla stráž... „Spusť mosty, chaso, něco vezu, co v hradě tom mi uschováš!
Až na dno hladomorné věže jej vrhněte! Tam, chlape, zhyň; hnij, jak si přeješ: stoje, leže, neb s ještěry se v klubko viň! –“
Zle strádal Pavel žízní, hladem a vlhkou za lože měl zem, leč zbožná píseň zněla hradem: „Buď, Pane, naším mstitelem!“
Hoef smál se, ale v krátkém čase jej děsil Pavlův hlasný zpěv a při hře, pitce, hodokvase, i v spánku psí mu jitřil krev.
Klel, zuřil, lál a v žalář dolů dal střílet, aby Pavel zhas’, leč k hrůze lidu, tkaná z bolu ta píseň zněla zas a zas.
Strach Hoefa jal i chásku jeho, jak stín se ploužil sláb a chab... „Vsuj okov, chaso, pustíme ho, ať ke všem čertům jde juž chlap!
Když nezkrot’ ani mezi hady a nebyl střelen, volným buď! –“ Však nešel. „Zůstanu juž tady, až vyzpívám, co chová hruď.
Zpěv otců lotrasy-li mučí, pak, Bože, prodlužiž můj dech, ať po staletí ještě zvučí až za hranice volných Čech!“
Čas drahný svatá píseň zněla, jí šílel Huerta a prch’, leč duše lotrova se chvěla, až boží soud ji v peklo svrh’. –
Ač Velhartice v troskách smutí, mně posud zbouří se tu krev, a na Huertu vždycky s chutí můj český odplivne si hněv.
Cookies on Poetry Cove