Ten ozrutný Kriváň
plešivou má hlavu,
ale oči sokolíka,
zří až na Oravu.
Na té Oravěnce
cizotina vzrůstá,
ta nám Slovač zlatulenkou
vyžije do pusta.
Kriváni můj statný,
domorodný synu,
pročže ty se nepokácíš
na tu cizotinu?
Hledíš jen tak planě
v ty peleše klaté –
zakrej čelo, z černých mraků
dej naň kalpak, brate!
Dej na skráně kukli,
zastři krásu v líci,
pošli na ty úmorníky
střelnou hrmavici.
Zkaboň lysé čelo,
zaklop sivé oči,
ať se rázem modré nebe
černo zaobločí.
Na špičky se vypni,
zvyš se aspoň stopu,
by se týmě dotýkalo
nebeského stropu.
Tím temenem přervi
netvorné černavy,
kupami ať hněvy padnou
na lotrovské hlavy.
Černá vrahů ňádra
ať zapadnou tučí,
aby rázem zahynulo,
co nám v úkor pučí.
Rozviň kepeň mlžný,
ať nesnadky zničí
vše, co k zmaru zvětvilo se
nebo teprv klíčí.
Rameny ať všemi
hněvná leje Tisa,
ať hroznými toky svými
strach jim v duše písá!
Kriváni náš rodný!
kaž, ať rozezletá
bouřka na ně stotisíců
„živých bohů“ metá.
Obločnu tak blízko –
hovoř do Paroma;
ať zamete po palácích,
Slovák v chýškách doma.