Už není písní v choré duši,
juž nepučí tam snění květ,
déšť slz a nehod vše mi ruší,
kdo slyšel v dešti ptáka pět?
Nebudu zpívat’,
do dětských očí chci jen se dívat’,
tam pro mne roste nový svět.
I skláním hlavu plnou tíhy:
Proč nejsem jako dříve bláh?
když ke mně z nebes hvězdné knihy
sny vkrádaly se po špičkách?
Nebudu zpívat’,
do dětských očí chci se jen dívat’,
tam pro mne roste nový svět.
V tom něžné ručky dcerky milé
ku šiji svlačcem mi se pnou,
já nechtěl pět’, však téže chvíle
jest ňádro písní jedinou;
jak nemám zpívat’,
v dětské-li oči jest se mi dívat’,
kde pro mne roste nový svět?