Na ňadra jezera, jež ve skalách se smálo,
mdle večer hvězdnatý svou těžkou hlavu klad’,
kol moře zelené pozvolna usínalo,
a slabý jinovec jen chabě křídly vlád’.
Tmy němé strašidlo výš rostlo v tvrdé pýše
v tu klenbu nebeskou, jež tajemna nám všem, –
a všechen vesmír spal, já v dumách jen a tiše
jsem srdcem lesa šel s krvácejícím snem. –