Nocleh.

Pták skryl se v strom a do lenošky snění večerní zorou zlíbán umdlen kles’; už západ v moře purpuru se mění, a noc se chýlí na daleký les,

by uhejčkala svými perutěmi, co zklíčilo i vzniklo v ňadrech zemi, a vyrůstala hlavou do nebes. Hle, v listí stulen hlavu k srdci kloní

a sní svůj sluncem vyzlacený sen! Zda král, jenž v záři pokladů se sloní – jež národ musel dát mu jako plen – rév krví sladkou sytě napojen,

tak kliden jest a blažen v ňader hloubi, jak pták ten v mladých listů svěžím loubí? O čem as sní? O zdobě štěpných snětí, o bílých květech rudě žíhaných,

jež vánek střásá v rusé hlavy dětí a v purpur lící jejich, ve rtů smích i v rozvlněné setí brázd a lích, z nichž mladých travnic ožehnutá paže

mák planý s charpou v kytku sobě váže. Sní o vážkách, jež křídly jako z kovu sem tam se prohánějí slunných chvil, o motýlu, jenž při milostném lovu

na srdci lechy nádherné se spil; sní o pavouku velkém, jenž se svil v síť na modřínu chytře rozepjatou, by před západem lapil mouchu zlatou.

Sní o květech, jež v ňader jeho tísni se rozvíjejí ve zvučící lad, o květech rudých růží, bílých písní, jak sní je v slunném kouzlu jarních vnad

za jitra zorou objímaný sad, v němž s dívkou hoch si v toužném srdce chvění své lásky první dali políbení. Sní o matce, jež léta na úsvitě

pod stromem na poli, kde ondy dlel, své krve květem napájela dítě, prs sněžný byl a v tváři růžný pel, jíž na rozchodnou zvučně píseň pěl

a na niž denně ve žní zlatém čase skryt v hnízdě čekával, až přišla zase. A slyšel ji, jak smála se a pěla, svůj poklad držíc květem živých pout,

k úst poupěti své rty jak ukláněla, a nikdy nemohla jich odtrhnout, snad duši svoji v dětskou chtěla vsout a jeho ssát, by jedno byly spolu

již věčně věkův v radosti a bolu. Sní o dětech, jež v hovoru a smíchu na jahod chodívaly sladký hod a naschvál v dětsky lehkovážném pychu,

na nejstaršího hocha častý svod, vždy borůvkový temně modrý plod si roztíraly po růžovém líčku, by zástupem se staly kominíčků.

Sní o své družce as, jež k hlohu keři jej mile vábí na milostný kvas a perutí svých lesklé tříbí peří, i prsou svých, a volá zas a zas,

by přiletěl, než vzroste nebes jas, a hvězdami než usměje se nebe, že oba nalezlo spát vedle sebe. Sní, jak se s dětmi, s ženkou k jihu vrací

přes potměšilý siné vody vzruch, jak v blahém štěstí k nové hnízda práci zve v palmových ji stromů stinný kruh, kde valná hejna krouží zlatých much,

z nichž pro své děti v keře milé skrejši, vždy přinášeti budou nejtučnější. Ó jaký jas! A ze snu tiše zpívá... Však slyš! Kdos chytl šumnou za větev,

jež černou chvojí výstražně ti kývá... Ó běda, procitni a viz ten zjev! Toť plavá kuna jest, jež pije krev, všech okřídlenců škůdce zlý a lstivý...

Ach, marně, navždy dozpíval druh snivý! „Tak lstná je smrt,“ děl zlekán jsem sám sobě, „tak zákeřná a milosrdná přec! Snad je to líp, než kdyby v zimy době

jej zžehal mráz a mořil jinovec, neb kdyby dusná svírala ho klec, když písně svobody zní z ptactva davu, leč o žalář on rozbíjel si hlavu!

Já aspoň přál bych si, až dojdu hrobu a místo moje mladší zajme druh, by takového snění květnou zdobu mi v duše hloubku milý vdechl Bůh;

bych snem svým volně prolít’ rodný luh a v ptačích písní libovonném květu jat smrtí vznes’ se v oblast lepších světů.“