Milliony květů hledí země zmladlá
toužně blankytného nebes do zrcadla,
v hor i moří nitra klíčí naděj tklivá
a vítězné slunce hymnus světla zpívá:
Barvami a vůní jaro v květech hýří,
z třemch se zvolna snáší pelu vonné chmýří,
duši mou však táhnou smělci prostopášní,
černí žalů mniši, kati rudých vášní.
Jak je usmířiti, zkonejšit jak asi
s ponurými druhy dav červené chasy?
Jak utlumit náhlý jejich sporu příval?
Snad bych růžovou jim píseň mládí zpíval.
Však zda domohu se čistých její zřídel?
Zdali z úderu je chytnu ptačích křídel?
Lapím-li je z chvění srdce motýlova?
Z lesku zlaté sítě, již si pavouk snová?
Písně, 7mladé písně, kdo vás v plamen vznítí?
Dal bych za vás blažen purpur svého žití!...
Znikly jste jak slunce, duše jasu nemá
a noc dlouhá vstává, veliká a němá.