Když ptáci hnízda vijí v jarní chvíli,
vždy upomínkou rozrušen se chvím;
v mém srdci šedí sedmihlásci kvílí
nad hnízdem štěstí smrtí vybraným.
Zda nad světem as najdu – kdo mi poví? –
ten slunný paprsek, jenž zde mi zhas’?
Zda bude krásnější můj život nový,
či k slzám odsouzen lkát budu zas?
Proč člověk k budoucnosti klíčů nemá,
proč pochybnostmi ryt je v ňadrech svých,
proč ústa věků minulých je němá
a němá ústa věků budoucích?
A všecko mlčí jen a všecko strne –
sfinx hrozná to, vše vůkol ní je mrak –
a čím víc otázek se na ni hrne,
tím více kamení jí ret i zrak.
To mlčení je smrti přetajemné,
to záhad krutě neúprosná moc,
to moře věčnosti jsou vlny temné,
to bez svítání odvěká je noc. –