Nic nenecháš nám z darů svých a věna
vzít za hrob si, ty děsně lakotivá,
jen pro sebe chceš vše, co po nás zbývá,
jak žebračka bys byla učiněná.
Vše jest nám dát, co proudných časů pěna
kdys na břeh žití uvrhla nám divá,
ať diamant, ať slza jen to bývá,
ba často krev jen v granát pozměněná.
Leč dost! Chci smír; jsouť stejné naše bludy,
jen jedno splň! Až rozpadnu se prachem,
jej milosrdně seber všechen všudy.
A slunných křídel poletavým vzmachem
nes na brázdu jej, brat již zoral chudý,
a zúrodni ji srdce mého nachem.