Švarného jsem jezdce milovala,
uzdu zlatou jeho koni dala,
koni uzdu, jemu při rozluce
kolem krku ovila jsem ruce.
Sotva políbil mě, vyjel v luhy,
vyjel bez sedla a bez ostruhy;
i tu uzdu mohl oželeti,
bez uzdy kůň mnohem líp přec letí.
V krčmu slétl jako ptačí peří,
koně k sloupku uvázal blíž dveří,
rudé víno dal si nosit v džbánu,
od večera popíjel až k ránu.
Pil a pil, až zlatou uzdu propil,
vdovu krčmářku kol pasu chopil,
zřel jí v oči; nový den když sivěl,
znova zpil se, dřív než vystřízlivěl.
Rozkoše číš pil s ní vrchovatou,
propil uzdu i mou lásku vzňatou;
za to ruce krku kol jsem svila,
v tvář jej líbala - a uškrtila.