Já přeubohý parobek
do skal a hor mne osud vlek’,
na hradské štěrek tepu –
a tak se světem klepu.
Zemčáků málo, z kopanic
přehrsťka ovsa, reže nic,
a dlaňkou nízké trávy
nespravím půlku krávy.
Chaloupka jako ptačí klec –
krpčata samý příštipec,
klobouček nemá střechy –
jaj, kde tu nabrať těchy?
Rád bych nachytal do kapes
teplého slunka v pláni kdes,
však zase tu je „kdyby“ –
u kapes huňka chybí.
A kdybych tu snad dostal v dar,
přec přišlo by to všecko v zmar,
pramaloučko bych lap’ si,
scházelyť by zas kapsy.
A tak to vázne tu i tam,
a červeňákli vydělám,
chtí ho mít v kongregaci
co plat za svoji práci.
Já přeubohá mizina,
i ňádra tepe cizina,
a přec při každém tepu
jen kloním se a klepu.