Nepovolný.

Řekli mi kdys páni: „Starost máme, nosíš krajem bludy; dvůr ti dáme, znak ti uděláme, zahoď dudy!

Ne-li, dobře, pomůžem si věru: půjdeme tě udat, přestaneš ty v krčmách za večerů chase dudat!“

„Udejte jen, opatrní otci, čiňte podle zdání, nepřestanu chodit ve dne, v noci po dudání.

Učiňte jen, tajní udavači, chutě, bez ostychu, což jsou popěvky ty moje ptačí zdrojem hříchů?“

„Výmluva tvá napořád je stejná, půjdeš do šatlavy, při chlebě a vodě písní hejna prchnou z hlavy!“

„Neprchnou, ty hlouběj váznou, pane, věznit nedáme se; zpěvem puká okno mřižované – zniknu v lese!“

„Tak? no počkej, srazíme ti rohy: novou kládu máme, do té bedlivě tvé bludné nohy zakováme.“

„Vaše nová kláda pukne sama, zazpívám-li v trudu, ukážu vám paty zas i záda, volným budu!“

„A my v ústa vložíme ti ,hrušku’, zaniknou tvé písně, se stropu až dary padnou k lůžku vlhké plísně!“

„Nezanikne přec zdroj písní zlatý – stále budu pěti – hojnost mi jich z každé veské chaty v ústret sletí.“

„Tož zavřeme dudy!...“ „Též se zhatí, nic vám nezpomůže: žalářného dcera mi je vrátí za květ růže.

Za květ těchy, který srdce hojí, za kytičku zpěvů; budu dudat – šelma, kdo se bojí – na vzdor hněvu!“

„Pak rozbijem dudy! Zkrotneš asi, smělý odmlouvači, nebudou v nich ani lidské hlasy ani ptačí!...“

„Budou! tím jen uškodíte sobě; jeť v nich na sta duchů, celý věk vám budou – ba i v hrobě – kvílet v uchu!...“

Zalekli se páni takou zvěstí... Šel jsem; oni z dáli smáli se, leč zlostí v kapsách pěsti zatínali. –