Ptala se mne v senoseči,
co mně schází, že jsem bled,
proč tak skoupým bývám v řeči,
proč tak plachý je můj hled,
to však do hrobu mě sklátí,
že se může ještě ptáti,
lépe kdybych umřel hned!
Den se krátí, noc se dlouží,
roste větrů divý sten,
po polích se mlhy plouží,
dešť mi tluče do oken;
na cestu se ptáci dali,
s výkřikem mě s sebou zvali
do širého světa ven!
Poslechl bych výzvy ptačí,
leč mé duše stesk a žal,
kam se šinu, za mnou kráčí,
jak bych o ně cestou dbal;
kdybych poslech’ jejich rady,
rvaly by mé srdce všady,
zda bych těchy vyzískal? –