Z pohárů mračných příliš moc
nestřídmě moře pilo,
divokou zase mělo noc,
o čem to asi snilo?
Z myšlenek dravých příbojem,
ostnaté v ňadrech hloží,
zmítalo sebou tam i sem
na rozvlněném loži.
Rvalo si vlasy; jako ďas
na skalnou bilo stěnu,
v rozruchu běsném zas a zas
vrhalo z jícnu pěnu.
Jako by chtělo uprchnout,
mocně se u výš pialo,
trhalo kusy břežních pout,
syčet a ržát se jalo.
Zvracelo všecko v líc i rub,
rodilo draků davy,
jimž, sotva že je „Morják“ srub’,
nové hned rostly hlavy.
Jistě mu stíny lidí těch,
jež jeho vztek zhlt’ náhlý,
v příšerně smutných zástupech
tajemně srdcem táhly. –