Nekáranec.

Ach, kněže milý, hrozná zvěst, hleď útěchy mi dát, mně strašno: k pláči ve dne jest a v noci nelze spát;

tam, syn kde leží, třetí den ční z hrobu jeho ruka ven a hrozí prstem. Pojď, pospěš – kněže, požehnej

a modli se a krop, té duši jeho klidu přej a ruce výkaz hrob...“ Vše marno; lidu na podiv

ční z hrobu ruka jako dřív a hrozí prstem. Nuž, poslyš, bábo, počaruj a matce radou buď,

než utepe mě srdce zbůj a prorazí mi hruď; svou ruku nechať skryje ten, jenž tady leží pohroben

a hrozí prstem. Šla bába vdovy na pokyn a zaklínala v čas: „Ty, jenž jsi chudé ženy syn,

svou ruku schovej zas!“ Však babí čár je neplaten; jak dřív ční ruka z hrobu ven a hrozí prstem.

Ze svaté žerné poutník byl, šel mimo: „Ženo, slyš! Kdys netrestán tě rukou zbil tvůj syn, to zjevno již;

a takým, nechť jsou smrti plen, ční hříšná ruka z hrobu ven a hrozí prstem. Jdi, vezmi břízy hebký vlas

a metlu udělej, slz neuroň a zas a zas tu ruku sešlehej; a bij a bij a neulev,

až znikne ruky strašný zjev, jenž hrozí prstem. Až potrestáš, pak odpustíš, a zmizí každý děs,

v hrob padne ruka, záhy zvíš, a dobře bude, věz!“ I zbila; „odpouštím“, děl ret, a ruku stáhl, jenž byl klet

a hrozil prstem!