Mé štěstí kvete, dceruškou mi kvete,
toť píseň má, proč stále jiných chcete?
Těch nemám víc,
a kdybych měl, tu věřte, moji zlatí,
že raděj bych je toužil vylíbati
do dítka svého srnčích zřítelnic!
I mír můj roste, sivou hlavou roste
den ze dne více v moji síňce prosté,
a zraje čas,
kdy budu mít’, co vždy jsem toužil míti;
klid v srdci svém a na něm svěží kvítí
a ve kvítí tom rosu z dětských řas.