Bečkerečtí kubíci jsou ňácí! Svolali si plni chvatu v torontálském komitátu valnou kongregaci.
Ptal se išpán, co by chtěli. A tu oni hnedky: „Eh, volaké pletky!“ pověděli.
„Dáňky nechcem míť! Ať Slovák radš dvouraz platí! To nám musí urobiť naši ablegáti;
za to však má právo Slovač jará, museť dobrovolně za husara, a kdo chorec z nich a šeda, stupaj za honvéda!
Eja, chceme taky ne jednoho boha se Slováky; jejich ať ten starý, nového chcem pro Maďary,
bo ten dávno starý bůh – pravý Slovák – divná jesti hlava: tisíc let se prosiť dává, a pořáde marno, – je prý hluch.
Toho tedy nechcem, ne: mladý musí býť náš Ištene; by však slyšel, i co pošuškáme, větší uši ždáme.
Moudrý? – no, ať raděj sprost; však zaň budou mysliť jiní: k tomu máme nyní v Budapešti pánů dost;
ale po nasky se musí chovať: pěkno teremtovať, aby se ho Slovák lek’; pak, by starý Dunaj rudě tek’,
musí fokošem zbíť z čista pět set milionů Rusů, Srbů také tolik kusů dozajista,
a těm bratům Švábům pro potěchu hodně Franků, Dánčíků a Čechů – vůbec všecko, co je panslavista. Mluvný musí býť, to také chcem:
musí veleť stále, aby proto, že jsou Uhry malé, zrobil sněm, aby stokrát větší byla říš ta
a v ní slonce chyceno jak v pasti, řeky aby přetékali mastí, bůh pak musí volati se „Pišta“. Bajúzy? hej, ty musí míti medle
jak karpátské jedle, a jim na podporu nos jak Babí horu; jak dvě oči trochu šikmým směrem –
jako Blatno s Neziderem. Při tanci se musí chytať stropu, až by se tím třásla síň; v pračce aspoň na nejmíň
z čárdy chlapů vyhoditi kopu... a když vykřikne si „Juchu!“ musí širé zemi zalehnouti v uchu. Také žádá celý komitát,
aby maďarský měl šat: túrská čapka ať mu neschází, a na každém prstu rukou obou zdoba za ozdobou –
dvacet prsténečků z mosazi. Na plecích ať kosmatou má hůň, řásné gatě; jedeli, ať pod ním svatosvatě
nesedlaný pusty kůň, k tomu jěště ostruženky z hola jako u batárů kola. Reformován musí býti též;
Slovákům bráť všecko nezadajky, i ty koně na přípřež. Nad jiné však dvě veliké fajky za kalúpku okraj dáti musí,
by měl druhou, když se jedna zdusí. Obě ať jsou o troubeli krátkém, pod pružným však ohejbátkem jako koňské chvosty velké třapce,
sesoukané zeleně a rudě – v závisť pro staré – i chlapce! Však i to by vyzíralo chudě: a tu naše zážda,
ať má fajka každá z důli k vrchu táhlý příklopec, jak ta v Nagy-Bányi na olovo pec, a kolkolem rolničky a plíšky
jako zvony ostřihomské vížky, co tak pěkným souhlasem bimbají se tam a sem. Když si zafajčí a vypárá,
ať se do červánků popel rozhárá, a když nacpe si a zakřesá, musí každá rána océlky do šířky i do délky
hromem otřásati nebesa; jiskérka když padne, musí blýskať, že se bude hora k hoře stiskať, a ten dohanový dým
musí kepeněm býť světu mlhovým. Potom, aby vždy měl dobrou ráž, jísť musí jen slaninu a paprikáž, musí tmavý býť jak „s hory muž“
vrecko za pasem a v čižmě nůž – slovem: musí to býť pánbůh náš! Jaj však též se musí uměť bíť, vodku píť,
koně kovať, kortéšovať, tatar točiť, lasó házeť na krk všem,
kdož nejdou s Maďarem! Teremtete! nic mu nesmí scházeť.“ Kýval hlavou išpán k všemu tomu a pak zahouk’: „U všech hromů,
jóvan, toto šumno se mi páčí! jen jestli to sněm též ztvrdiť ráčí? nebo taký velký bůh bude robiť větší státní dluh,
a pak je to vymíněnou prací obou delegací!“ Tu se starší kongregace zveď: „No, tož sobě ponáhlete hned,
neb chcem píti také bečku vína při ištena slavně inštelaci; chutě tedy, páni, rychle k práci! sice zabéřeme palatina
a s ním vyprosíme u dvora, aby netáhli nám boha v délky a dali nám zatím – než bude ten velký – Rosu Šandora!“
Cookies on Poetry Cove