Maďar ochořelý, zle při té ochoře
zakrslé má srdce o jedné komoře,
a v té jen jedinké přikázání hárá:
„Nebudeš míť boha mimo mne – Maďara.“
Již pro tu chorobu není více léku,
neboť nechal bibli ležeť vedle špeku.
Myši špek hlodaly, a když dohlodaly,
v raz se do zmaštěné svaté knihy daly.
Ohlodaly sponku i rožků okovy
a daly se do té knihy Mojžíšovy,
pustily se do ní po hřbetě i hrani,
že nezbylo jen to první přikázání.
Potkanovští, věru, hříšnou mají hubu –
žrali slovo boží po líci i rubu,
a sváděli i tu mladší svojí chásku,
aby vyhlodala bratrství i lásku.
Zhlodali a běda! teď když Maďar čítá,
nikde se mu slovo „láska“ nevyskytá,
a že přikázání jediné tam stojí,
hluboko je vtiskl v temnosť duše svojí.
„Mimo mne,“ tam stojí a já Maďar! – no, že!
tož „mimo Maďara“ myslíš bratře bože!
Oj, to pěkné velmi, a kdo neuvěří,
v čelo se mu pěstí svatý hněv můj vpeří. –
A co zrobil drží, sám sobě se klaní,
nad všecko mu svaté ono přikázání,
jak paprika v ústech, tak mu v srdci hárá:
„Nebudeš mít boha mimo mne – Maďara.“