Teče, teče po nebesku
járek plný stříbrolesku,
k němu drobné hútky letí
peroutečky osvěžeti.
A když lítnou, křídlem svitnou,
zajdou zas a v raz přikvitnou,
však ten střelec z leva boku
číhá na ně u jarčoku.
Jak na břehu jakás čuší,
hned ji lapí v svoji duši
a slov sladkých do úpletě
upoutá ji v samoletě.
Přiváže ji na vzdor stonu
v klítku na řetízek tónů,
dá jí veršů hladké prútky,
učí zpívať nové hútky. –