A na sad šel jsem, jejž kdys otec sázel,
v něm z mladých stromků zbyl jen starý kmen,
byl vydoutnán a sněti stářím sházel,
byl teskností jsem uslzen.
Keř růží pod okny byl potrhán,
stál asi drahně let už bez ozdob,
a býlím zarost’ polí plzný lán,
ni květu nebylo na otcův hrob.
Šel nazpět jsem jak do vyhnanství znova
a podál domků na mezi jsem kles’.
Šel s jiskrnou jsem touhou do domova
a z domova jsem nazpět slzy nes’.