Než za Javor šlo slunko spat,
vás zpomněl jsem si tisíckrát,
co děláte as doma?
I bylo mně tě v duchu zřít,
jak učíš Lilu hovořit
„táta“ – malýma rtoma.
V tvou síňku jsem se vmyslil hned
a ke kolébce s tebou sed’
a líbal jsem tě v čelo;
čím blíž jsem kráčel horám vstříc,
tím vzdorněj srdce víc a víc
zpět k vám se navracelo.
A když jsem přišel brzy zas
s osmáhlou tváří mezi vás,
jak pták, když v hnízdo chvátá,
kraj města zaslechl jsem už
tvůj milý hlas: „To je můj muž!“
A Liduščino: „Táta.“