Paprslek pozdní v poupěti se skryl,
to byla moje láska v srdci tvém,
svit zářil na tvém čele jásavém,
to moje rozbouřený soumrak ryl.
Tvá ruka chvěla se jak v jaře květ,
má jako větev, než ji bouře láme,
tvůj touhou rud’, můj žalem bledl ret,
leč celou duší rádi se přec máme.
Mně vesna vrátila se v žití luh
a stolistkou mi ovinula skráň,
v květ pestrý oděla se ňader pláň,
a rosou požehnal jí písní bůh,
zas bujně kvete čela mého týn,
snů mladých vůně zázračná mne léčí,
a těžkou hlavu v tvůj když skloním klín,
i v bouři života jsem ve bezpečí.