Náš celý život prchání je stálé,
by žití nervalo nás tuhou dlaní,
my všickni na kvapném jsme utíkání,
jak vojska v boji zabitého krále.
Jen v kruhu pobíháme; jsme-liž dále?
Tak tajnou kletbou na schýlené skráni
nám stydne krev, s píď napřed nelze ani,
všem k pohaně a tobě k věčné chvále.
Jak v hrůze Kain, z nás každý v dálku pádí,
ač také prcháním tím smrt jen hledá
a hbitou nohou odkopává mládí.
Hle klesá – padá – na rychlo se zvedá,
leč chvat dál cestou k mezníku je svádí,
kde u všemmíru klín tvá páž je zvedá. –