Námluvy.

Oblékl se v jasně žluté kozlovice, a ty oči jeho plály jako svíce, hedvábný měl šátek, vyšívané prádlo, a holinky lesklé byly nad zrcadlo.

Zapřáh' do vozíku párem koně vrané, dal naň košatiny pěkně malované, koňům připjal stuhy na hřívu i čelo a uháněl ze vsi, jen to zafičelo.

Čapkou vzhůru házel jako dítě míčem, juchuchu! si výskl, práskl novým bičem, až červená šňůrka, na konci jež byla, radostí se z toho všecka roztřepila.

Děvčatům se cestou směle v oči díval, líp než skřivan z jara hvízdal si a zpíval; ptáci ze závisti mlčky v keře sedli, že jak on si notil, zpívat nedovedli.

Kam pak sousedův to Jeník asi jede, že si dnes tak pyšně, furiantsky vede? – Inu, otec stárne, matka je juž chora: jede na námluvy do Baťova dvora.

Kytku za kloboukem, novou dýmku v pěsti, vejde do světnice: „Dej vám Pánbůh štěstí!“ „Dejž to milý Pánbůh! Co's nám přines'? Sedni!“ „Co jsem přines'? Nechci sám být ze dne ke dni.

Tatínek mi dali statek; chci mít ženku; pravili mi: „Žeň se; půjdu do výměnku, dobrá hospodyně lepší je než zlato... Chtěli byste dát mi Rozárku, pantáto?“

„Rozárku? I hlehle! Což se blíže znáte?“ „U muziky jsme se našli prvníkráte –“ „No a?“... „Mluvili jsme, jak se druhdy mluví; řekla: ,Mám tě ráda...’ Tož jdu na námluvy.“

„No, jestli v tom vůle mojí staré bude a pak vůle Boží, co mi potom zbude? Jdi tedy, pros ženu; rád se s tebou spojím... sedni, přece sedni!“ „Ba, já raděj stojím!“

By si tedy Jeník nepokazil várku, žádá u paňmámy znova o Rozárku; stará váhá, váhá – potom řekne „ano“, a hned o snídani dobrou postaráno.

Co se zatím děvče na přístěnku šatí, ptá se ženich otce, mnoholi jí splatí? „Dvacet korců polí, peněz ovšem v mále, koní pár, tři kravky, vola a tak dále!“

Když je ujednáno, tu teprva živo, k zdrávkání je víno, k popíjení pivo; co se zatím děti těší na koláče, píše kantor smlouvy – a babička pláče. –