Zpět přišel čas, v němž svět se budí:
pln kvítí, zpěvu, sladkých tuch,
i zachvěla se klenba hrudi,
a na čelo mi klepal Bůh:
„Spěš v rodný dům, tvé srdce strádá,
já vím, co přeje si a žádá
ten jeho plachý stesk a ruch!“
I letím křídly vlaštovice
pod neviděný dávno krov,
skráň stydne mi, leč plane líce,
ret chvěje se, leč nemá slov;
mým před zrakem se náhle stmívá –
kdo líbali mne, všecky skrývá
ten temný, chladný, němý rov.
Mně zdá se, zář jak k nohám vniká,
že šlapu mládí svého květ,
mé oko vlhne, duše vzlyká,
leč jako ve snu šepce ret:
„Proč lkáš? zda mysli vzdušné hrady
a nebe, jež jsi ztratil tady,
Bůh nedává ti v písni zpět?